Jen ještě malou chvíli - Verše z let 2005 – 2020
Oč lépe se uvádí sbírka starých, časem již notně zaprášených veršů, než těch, které se zrodily v době zcela nedávné a to člověku, ocítajícím se div ne na sklonku svého života. Mezi první sbírkou mých básní a tímto výběrem je neuveřitelně dlouhých třicet sedm let. Je tomu skutečně tak. Co asi může dovést starého člověka, aby se po těch dlouhých letech opět chopil pera, tedy, obrazně řečeno, spíše klávesnice počítače, a začal opět přetvářet své myšlenky do více, či méně podařených veršů? Já se o to přece jen pokusil. A místo dlouhých slov se raději uchýlím opět k malé citaci z druhého dílu mojí vzpomínkové knihy „Návraty.“
„Čas mi už dávno vtiskl do ruky hůl a do duše dal trochu nostalgické vzpomínky. Hlavou mi nyní až nezdravě často probíhá pestrý kaleidoskop mého vzdáleného mládí. Ten pohled zpět mne však vždycky trochu rozruší. A já, skloněný před neúprosnou věčností času, mu šeptám v duchu docela malou prosbu. Ještě chvíli. Ještě se chci na okamžik ohlédnout. Ještě jsem nevyrovnal svůj účet.“
Honzík 1
Ani jsi nestačil nikomu říci sbohem
Stokrát se vytrácíš a zjevuješ se znova
Když denně hledáme Tě za každičkým rohem
A v dlani šklebí se jen lebka Jorikova
Ani si nestačil nikomu říci sbohem
Když cestu k poznání Ti osvítila zář
Život se přetáčí bláznivým zpětným chodem
Když svírám ve dlaních marně Tvou chladnou tvář
Od moře nese vítr pozdrav létu
Prach padá na cestu a voní obilí
Zrcadlo osudu jsme v střepy rozbili
A anděl strážný zlomil křídla v letu
Když denně vidím Tě snad za každičkým rohem
Jak marnou výčitku jak nevyřčená slova
Která jak memento se krutě vrací znova
Ani si nestačil nikomu říci sbohem
Ponte rialto
Po Ponte Rialto jdou nekonečné davy
Tvá ruka se schodů teď kyne mi a zdraví
Vítr od moře Ti zajel do vlasů
Dychtivým pohledem se díváš na krásu
Věžičky paláců polední slunce taví
V kafeterii v podloubí se zřejmě něco slaví
Slunce se po moři rozběhlo do dáli
Davem se prodírám a cítím kanály
Po břehu kanálu jdeš davem znavený
Na schodech usedáš na staré kameny
K slunci jsi hlavu zdvih a tiše nasloucháš
Jak v dáli mizí zvon a jak se zase vrací
Na Ponte Rialto se bezhlavý dav ztrácí
Ještě jsi s námi ještě se usmíváš
Honzík 2
Znavený vzpomínkou zas navracím se zpátky,
až příliš daleko chtěl jsem se brát,
znavený životem, jenž pro něj byl tak krátký,
a já jsem tolik chtěl dál vedle něho stát.
Vzít plášť a hůl a zlomit osud vratký,
za obzor času na chvíli se brát.
Já vejít tam chtěl zamčenými vrátky,
však ta se nedají už ničím odmykat.
A moře zpívá, smáčí jeho vlasy
v obzoru modravém se zdvihá slunce zář,
kolem mne přešly dávno zašlé časy,
a osud nešťastně si zahalil svou tvář
Asuán
Poslední verše slunce píše,
Asuán rozsvěcuje tvář.
A stíny felúk plynou tiše,
až k obzoru, kde pohasíná zář.
Před Fryal garden poslední drožkař čeká.
Terasa nad řekou a pozdní sklenka vína,
detektiv s motýlkem svůj černý klobouk smeká,
pod námi na řece usíná Elefantina.
Hasan se s drožkou do přístavu vrací,
majáky světel se rozběhly do šera,
staccato kopýtek se v ruchu města ztrácí,
po Nilu rozlévá se vůně večera.
Jacaranda
Příteli Ivovi Ch.
Až květy jacary naplní ulice
Políbit královnu za svitu měsíce
Se sklínkou ve dlani pak v ohňostroji květů
Otevřít dokořán dychtící náruč světu
Brodit se pomalu tou fialovou vůní
Kde kráska s korunkou na piedestalu trůní
Kde jižní vítr z hlouby věků
Přináší žhavý pozdrav létu
Pohladit slunce a sevřít do dlaní
A všechny zvony najednou vyzvání
Jen ještě malou chvíli snění
Než jižní vítr přeletí
Políbit krásku v rozechvění
Se sluncem usnout v objetí
Jen ještě prosím, malou chvíli
Ještě chci utrhnout si snítku jacaranda
Ještě malou chvíli
Živote posečkej, vždyť slunce ještě září,
za oknem muškáty, pach koní, koláč sladký,
vaudeville života a slza v její tváři,
Obejmout chiméru a usnout v klíně matky.
Živote posečkej, vždyť slunce ještě září,
na malou chvíli jen, jen ohlédnout se zpátky,
opít se představou a hledat osud v snáři,
unaven klesnout zase do náruče matky.
Živote posečkej, než uschne slza v tváři,
jen vstoupit tam zas zavřenými vrátky,
kde kvítky divizen v poledním slunci září
a potom usmířen spočinout v klíně matky.
Řeka
Zestárla řeka, zestárla cesta,
zestárly topoly i pole nad strání,
zestárnul kostelík i zvon, co vyzvání
v neděli na mši svatou.
Jen život běží dál, a roky míjejí
a kolem proudí samé cizí tváře,
co v svatém Ondřeji usednou před oltářem
a do rachotu vlaku si zazpívají.
Tisíckrát pozdravujeme Tebe!
Koláč
Koláče od matky, večeře na stole,
vyletět ke hvězdám, políbit snění,
ulehnout na stráni, vyběhnout na pole,
při prvním polibku pocítit chvění.
A potom potichu zas vejít vrátky.
Čas, velký kouzelník, vrátí se zpátky.
Kalvárie
Ozvěna věčnosti odněkud nese hlas
Tři kříže, tajemství a hřejivý klid léta
Ve stínu akátů nad řeku vrací čas
Kam asi dolétla ta poslední až věta?
Tři kříže, tajemství a výkřik, marná touha
A prázdno bez konce nese se branou Čech
Tři kříže, tajemství, možná jen pověst pouhá
Ozvěnou věčnosti teď bloudí v hradních zdech.
Tři kříže na skále a pod ní teče řeka
Tři příběhy, tři dívky, dávno vše odvál čas
A poutník bezděčně na Kalvárii kleká
Když slyší nad řekou bloudit ten smutný hlas
Ke hvězdám
Za noci bájí
stoupáme k hvězdám spolu.
Až dech se tají,
když v měsíci se svléká.
Stříbrná noc už čeká
krajinu bájí.
Do hvězd si lehnem spolu.
Až dech se tají,
když za noci se svléká.
Před oltář touhy klekám
Čas
Čas tulák pospíchá
a honí listí stromů.
Jen chvíli posečkej,
chci poslouchat hlas zvonů.
Zas chodit životem
a cítit vůni stromů,
zas chodit po cestách,
zas vracet se pak domů.
Život pro krásu
Jak kvítek něžné sakury
život náš pomíjí a opět vstává.
Jak bájný Fénix z popela
zas a zas vylétá a život dává.
Ten život pro bolest i život pro krásu,
rozkvetlou sakuru ti vetknu do vlasů.
Čas hasne
Čas hasne zvolna jako svíce
a nebem září létavice,
den za dnem, stokrát, tisíckrát,
honem teď řekni, co si přát?
Ta přání, touhy, dávný sen,
jak ranní hvězdu rodí den.
Ten den, jež tenkrát zrozen z jara
naplnil čas i přání stará.
Nad časem bloudí den co den
Jak dávná hvězda marný sen
Jak nocí padlá létavice.
Honem si přej, než dohoří ta svíce.
Naděje
Čas tulák odchází
A ozvěnou se vrací
Jak věčná naděje
Jak nebem tažní ptáci
Snad ještě chvíli půjdeme
Tím časem, jenž se ztrácí
Za věčně živou nadějí
Jak nebem tažní ptáci
Tvá ústa voní podzimem
Osud teď dluh svůj splácí
Snad ještě vzlétnem ke slunci
Jak nebem tažní ptáci
Hledání
Hledal jsem život, hledal čas,
a často padal jsem a opět zvedal,
ač věk se schýlil, tak chtěl bych zas
plout k Modrým ostrovům, které jsem hledal.
Hledal jsem život, vůni jeho květu,
hledal jsem smysl, hledal řád,
hledal jsem kouzla tisícerých světů
a já tou cestou chodil rád.
Hledal jsem život, hledal taje světa,
i čas jsem zastavil a uviděl jsem zář,
stranou jsem šel, kol přešla dávná léta
a já jsem ke slunci rád nastavil svou tvář.
Ty chvíle vytrácí se v mystériu času,
prchavé chvíle, touhy, ideál,
až uslyším ozvěny známých hlasů,
je třeba zvednout se a jít zas o kus dál.
Smutek slov
Ten výraz hledám, znova a znova.
Vždyť všechno jsou jen slova, slova,
A venku zatím plyne den
A všechno jsou to slova jen
Já spojit bych je chtěl tak rád
Ať hledím na ně tolikrát,
Vše slova jsou, jen slova
A všechna marná jako prošlý den,
Jak v ruce Hamletově lebka Jorikova
Já marně čekám, co přinese sen.
Tady je drahá každá rada
S Becherem se jdu poradit
Z těch slov už na mě smutek padá
A já chci mít už od nich klid.
Moudrosti života
Když moudrý dělá hlouposti,
tak svět se smíchem baví,
za hlavu hází starosti,
vždyť smích je přeci zdravý.
Když hlupák moudrost předstírá
a chce jí lidu hlásat,
tu smích najednou umírá,
však dav má nad čím jásat.
Je moudré dělat hlouposti
kde moudrosti se daří?
anebo dělat moudrosti
kde hloupost hospodaří?
Když hloupost krásně vykvete
máme tu problém rázem
jak nejlíp přežít tento svět?
jak moudrý, nebo blázen?
Povzdech bezdomovce
Parodie na báseň Fráni Šrámka - Splav
Myslím a myslím, trápím se,
co bych tak mohl kde sníst.
Obchody střídám, masny a pekárny,
bojím se prošlých dat.
Bojím se hladu. V mé boudě v lese,
je nevlídno. Zima i na houmlese.
Přes můj práh pokud bys vstoupila,
bylo by dobré, kdyby ses umyla.
Chtěl bych tě potkat v masně.
V masně je vůně
na všechny strany, má duše stůně.
V masně je život, buřty a stůl
Rozlomíš buřta, podáš ženě půl,
rohlík voní životem a naše hvězda svítí,
až k pláči je prosté to bezdomovské bytí.
A oblaka jdou a vítr skučí,
zas bude pršet, krucinál,
a mě v břiše tak kručí.
Chtěl bych tě potkat v masně, půjdeš mi vstříc.
Ne že mi zdrhneš zas, tak jako včera.
Schoval jsem lahváče, tak dej si říct.
Vyslyš ten prosebný můj hlas,
jako bych zas frajerem byl,
co dokáže na chvíli zastavit čas.
Dvě parodie na báseň Vítězslava Nezvala - Sbohem a šáteček
Zpověď zloděje
Sbohem, a kdyby zas mne policajti jali,
Bylo to divoký a bylo toho dost.
Sbohem, a kdybych se ti neozval tam z dáli,
Už na mě nečekej, snad přijde jiný host.
Bylo to světový, však život lehký není,
Mlč, holka, neplakej, vždyť já to tam už znám.
Pár známých, palandy, bohužel žádné ženy,
Kdyby mne chytili, snad nebudu tam sám.
Sbohem a co ti ještě říci více,
Naposled udělej mi křížek na čele,
Možná už nepřijdu, možná jen pohlednice,
Mlč, holka, neplakej a tvař se vesele.
Zpověď politika
Sbohem, až jednou zase volby budou,
bylo to překrásné, vždyť nahrabal jsem dost.
Sbohem a ať zvolíte modrou, rudou,
Přijde to nastejno, jen přijde jiný host.
Bylo to výživné, žel všechno má svůj konec,
Mlč, můj voliči, mlč, já tvoje kecy znám,
Výslužné, trafiky, možná, že pro mne zvonec,
Politik, pamatuj, ten nikdy není sám.
Sbohem, a kdybychom se nesetkali více
ať po mně zůstane jak věčná památka
mé konto v Švýcarech a plná pokladnice,
plamenné projevy a pachuť pozlátka.
Tulák čas
Tulák čas přeletěl, jak stěhovaví ptáci
a mrcha artróza se zas a zase vrací,
ploužím se o holi, jak mořem starý vrak,
paměť je mizerná a ztrácím sluch i zrak,
Však jedna vzpomínka mě často spáti nedá
Plzeňská nokturna, hned krevní tlak se zvedá
Krym světla zhasíná, poslední sklenka vína
Polibky milenců na svazích Lochotína
Park voní podzimem a mládí touhou žije
A Vláďa za noci do rolet klackem bije
Táhneme ulicí a zpíváme ta slova
A s námi Mikuláš, a ožralej je znova
Tulák čas přeletěl, jak stěhovaví ptáci
Jenom ta vzpomínka, ta potvora se vrací
Do dnů, kdy sluchadla a zuby stále hledám
Do dnů, kdy bohužel, jen krevní tlak se zvedá
Až někdo přijde zas mi dlouhá léta přát,
přiznám se, že mívám chuť ho někam nakopat.
Pozvedám sklenku
In vino veritas se píše
A pijan další číši zdvih
Hledaje pravdu v prázdném klišé
Už čtvrtou sklenku vína stih.
Ve víně pravda, tak se píše
Strhaný pohled, kalný zrak,
Nepoznav pravdu, zvrací tiše
Rozum mu ulétá jak pták.
Co je to pravda, moji drazí?
Proč hledat mám ji ve víně?
Tu pravdu, jež tak často schází
A tváří se tak nevinně.
Pozvedám sklenku, moji milí,
Mé přání je snad nevinné
Abychom v pravdě, zdraví žili,
Byť našli jsme je ve víně.
Akrosticha
Sad
Sníh větrem rozvátý do běla zbarvil sad,
A venku na louce už usíná i tráva
Do věků od věků tak odměřuje čas.
Jablko 1
Jablko řekni mi, co osud dává
A co mi ukážeš? Hvězdu, či kříž?
Bolest i veselí, smutek i sláva
Lodička osudu připlouvá blíž
Kolik je příběhů? Kam plyne řeka?
Osudí točí se a já si klekám
Jablko 2
Jablko poznání svůj osud čeká
A za sklem pokoje dál plyne řeka
Běží a vypráví staleté báje
Loď času vyplouvá v daleké kraje
Koruny palem se v poušti až ztrácí
Ozvěna času se po řece vrací
Meruňka
Moře a rybáři a zástup mává,
Elixír života, smutek i sláva.
Rekviem rozezní kostelní zvony
Udeří vzpomínkou, hlava se skloní,
Někam tam do dáli, na konec světa
Kouzelná pohádka ve stínu léta
A slunce zpívá si a mořem voní
Žezlo
Žezlo a koruna jsou insignie moci
Erb visí na stěně a příběh vypráví
Zámeckou zahradou čas zvolna prochází
Lehounce zavěsil se do genia loci
Ozvěnou marnosti pak mizí v stínu noci
Mráz 1
Mráz větrem rozvátý
Rampouchy městem nosí
A v stráni smutné akáty
Za teplé jaro prosí
Mráz 2
Mráz smutnou krajinu jak v kleštích svírá
Rozum chce za létem, marně se vzpírá
Árii ledové, jež sílu sbírá.
Za kapkou naděje zemřela víra
Zima
Zima už táhne po kraji
Invence ztrácí se potají
Mráz leží na duši, těžko se píše
A múza odchází, po špičkách, tiše.
Rampouch
Rampouchy proklátý zimní čas
A holé paže stromů
Městem spěchají
Pozdní večer zní tryznou za podzim
Občas se vzduchem mihne pták
Utápím oči v černobílé samotě
Cestou naděje
Halím se do pláště noci
Trojverší - haiku
podzim přichází
holé větve žalují
sychravé noci
x
městem jdou stíny
do barevné palety
padáme nocí
x
když slunce stoupá
moře k obzoru zlatí
tisíce tváří
x
zima odchází
sakura květy svléká
růžové snění
x
sakura září
růžový oblak květů
hanami v trávě
x
v sakuře stínu
se usadíme ránem
k slavnosti květů
x
život pomíjí
jako stín, který běží,
chyť ho do dlaní!
x
země přináší
zas křehkou vůni květů
oči milenců
x
hořící svíce
a stín dávného času
vůně chryzantém
x
obraz s patinou
a milované tváře
hledí a mlčí
x
lístek olivy
a magický svět víry
země krvácí
x
prastará řeka
od věků život dává
ve stínu chrámů
x
modravé štíty
v květech se cesta ztrácí
pohádkou voní
x
Přichází podzim,
pomalu padá listí
a barevný splín
x
medina hlučí
za girlandami květů
bizarním davem
x
Na Bílé stráně
barevné listí padá,
mne bolí záda
x
slova, jen slova
jen dát jim správný smysl
je věru těžké
x
Na Bílých stráních
strakatý podzim létá
země usíná
x
země už dává
poslední pozdrav létu,
no, žádná sláva
x
barevný západ
na představení čeká,
po ladech stéká
x
Jsou smutná rána
když noc, ta černá dáma,
přichází sama
x
Když slunce stoupá,
moře k obzoru září,
kolik má tváří?
x
Šumící moře
a piazza pod smokvoní,
kouřící káva voní
x
jaro přináší
tu křehkou vůni květů
vykroč vstříc létu
x
čistý list čeká,
dobrý nápad se cení,
myšlenka není
x
na střeše zámku
sedí dva krásní pávi,
řvou jako krávy
x
haiku je prosté
proč mě však napadají
spíš verše sprosté?
x
Pětiverší - tanka
Moře
Vlna za vlnou
si na moři jen hraje,
barevné kraje,
a racek, co tam létá
přináší pozdrav léta
Nil
S věčností plyne
životadárná řeka
v stínu lotosu,
čas tam vepsal do břehů
magické runy věků